Vánoční čas se slzami v očích...

4. prosince 2013 v 15:15 | Nikyška
ahojky, včera jsem projížděla blog.cz a narazila jsem tam na soutěž, která spočívá v tom, napsat povídku, je jedno jak dlouhou, na téma, které bude nějak spojeno s Vánocemi. Sepsala jsem jí, ale jiná, než by jste o Vánoce čekali... No snad se i tahle "jiná" povídka bude líbit... přeji krásné čtení a užívejte si advent... Nikyška



Vánoční čas se slzami v očích...

Její oči se dívaly na kalendář visící na fialové stěně nad psacím stolkem. Kalendář říkal, že je dnes dvacátého druhého prosince...
Za dva dny mají být Vánoce pomyslela si a v očích se jí blýskla slza. Odvrátila zrak od kalendáře a podívala se na hodinky zbodící její ruku, které hlásily půl druhé. Za půl hodiny jsou konečně návštěvní hodiny. Oblékla se tedy, rozčesala své rudé zkroucené vlasy a šla.
Když došla do nemocnice, zamířila hned na dětské oddělení k pokoji číslo 24. Tam ležela její dcerka... Nelinka byla droboučká dívenka s rudými zkroucenými vlásky po mamince. Její oči byly zářivě modré a pleť měla jakoby opálenou od sluníčka. Ale letos se slunci nepodívala do tváře, bohužel...
Nelinka byla osmiletá dívenka se špatnou funkcí srdce. Skoro celý rok ležela v nemocnici na dětském oddělení a nepodívala se ani domů. Nikdo kromě maminky jí nenavštěvoval. Tatínka neznala, neboť se rodiče rozvedli, když byl Nelince rok. Babička s dědečkem zemřeli a ostatním přínuzným byla nejspíš ukradená. Přátelé na ní zapoměli, tak si vždy hledala přátelé v dětech, které s ní byly na pokoji. Teď ale byla na pokoji sama.
Seděla na židli vedle Nelinčiny postele a držela jí za její drobnou ručičku. V očích se jí blýskaly slzy a úsměv se jí z tváře ztratil, když si jí doktorka Nelinky zavolala na chodbu. Tušila, co jí chce říci a tušila správně. Nelinka umírala. Byla moc malá a slabá na operaci srdce, nepřežila by jí.
Rozplakala se, ale hned ty slzy zastavila. Setřela je z tváře a vešla do pokoje, kde rudovlasá dívenka objímala plyšové medvínka pandu s vyděšeným výrazem hledícím na dveře. Bála se.
"Mamí, kdy už mě pustí domů?" Ptala se jí Nelinka a ona nevěděla, co jí má odpovědět. Proto řekla jen: "Už brzy holčičko, neboj se, už brzy..." Znovu se jí ale začaly oči plnit slzami a jedna jí začala stékat po tváři. Nelinka natáhla svou maličkou ručku a setřela jí slu z tváře se slovy "Neplakej maminko, ale usmívej se. Jsou přeci Vánoce... Čas, kdy se plní přání a dějí zázraky, třeba se i mě stane zázrak a já budu zdravá."
Nelinka se na ní usmívala a i ona se pokusila o úsměv. Vzala dívčinu ruku do svých a políbila jí na ní. nikdo nic neříkal, jen si hleděli do očí. To jim stačilo. Jen ten pohled řekl vše. Ona pochopila, že příští Vánoce už s dcerkou nestráví... Věděla, že tohle jsou jejich poslední společné Vánoce.
Počkala než Nelinka usnula, až pak odešla domů. Cestou začalo sněžit.
Druhý den byla středa, den před štědrým dnem. Všude bylo asi dvacet čísel sněhu a děti se venku koulovaly, sáňkovaly a stavěly sněhuláky. V očích se jí začaly opět třpitit slzy, neboť si uvědomovala, že ona tohle s Nelinkou už nezažije... Ale jak říkala dívenka, o vánoční čas se dějí zázraky, třeba se i jim stane zázrak. Kéžby...
Přišla do nemocnice k pokoji číslo 24. Nelinka spinkala, tak si sedla na židli vedle ní a pozorovala, jak spí. Byla krásná. Její drobný obličej obklopovaly krásné dlouhé zkroucené rudé vlásky. Pleť jakoby opálená od slunce, dvě krásné oči, nyní sice zavřené, ale jindy modře zářící. Rty krásně plné a malý dětský nos. Asi po hodině se dívenka zbudila. Usmála se na ní a řekla "Maminko, mě se o tobě zdálo. Zdál se mi o nás krásný sen, kdy jsem byla zdravá a běhaly jsme ve sněhu. Stavěly sněhuláka, koulovaly se a sáňkovaly ještě s jinými dětmi. Já byla doma s tebou. Bylo to krásné..."
Ve čtvrtek bylo dvacátehé čtvrtého prosince. Byl Štědrý den. Ona šla do nemocnice a nesla s sebou velikou tašku v níž byly dárky pro Nelinku. Když došla do pokoje, Nelinka seděla na posteli a dívala se na dveře s úsměvem. Věděla, že přijde. "Veselé Vánoce Nelinko" řekla dcerce a podala jí tašku s dárky. Nejvíce jí zaujal veliký plyšový medvídek panda. Měl asi metr, tak byl skoro stejně veliký jako dívenka. Celý zbytek dne si spolu užívali Štědrý den. Večer Nelinka usnula se slovy "Miluji tě maminko". Spala s medvídkem v objetí a s úsměvěm na tváři. Byla šťastná když usnula, byla šťastná, když zemřela...


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 .Putta .Putta | Web | 4. prosince 2013 v 15:23 | Reagovat

Ou... čekala jsem radostný článek a dopadl na mě docela deprimující pocit. Napsané je to skvěle a já jsem byla pořád zvědavá, jak to skončí... Měl to být happyend, ale na druhou stranu, život není je o happyendech. Zajímavé.. :-)

2 .Putta .Putta | Web | 4. prosince 2013 v 15:25 | Reagovat

Ou... čekala jsme veselý článek a teď má takový deprimující pocit. To měl být happyend, i když.. svět není jen o happyendech.
Zajímavě napsané... :-)

3 aralklovkyne aralklovkyne | Web | 4. prosince 2013 v 15:28 | Reagovat

Také jsem chtěla napsat něco smutného, už jsem to měla, jenomže pak jsem to smazala, protože to moc nedýchalo vánocemi :-)

4 Nikyška Nikyška | E-mail | Web | 4. prosince 2013 v 15:29 | Reagovat

[1]: děkuji...vím, že je to trošku jiná povídka, než by jste o Vánocích čekali, ale i takový je život... bohužel... jsem ráda, že se povídka líbí... :-)  :-) děkuji

5 Nikyška Nikyška | E-mail | Web | 4. prosince 2013 v 15:31 | Reagovat

[3]:nemuselo to být ani moc o vánocích, tedy alespoň jsem to tak z toho článku na blog.cz pochopila. mohlo tam být třeba jen  zmíněno něco o vánocích nebo o něčem, co je sepjaté s vánocemi... je škoda, že jsi to smazala, mohla jsi to zkusit... ;-)

6 Raina Raina | Web | 4. prosince 2013 v 17:38 | Reagovat

Opravdu hezky napsaná povídka, ale se smutným koncem. Ano, svět není jen o happyendech a tohle je toho úkazem.

7 Aliwien Aliwien | E-mail | Web | 4. prosince 2013 v 20:17 | Reagovat

Smutná povídka, ale bohužel i takový je občas život. Taky jsem přispěla svou troškou do mlýna.  Snad se moje povídka bude líbit.

8 Nikyška Nikyška | E-mail | Web | 4. prosince 2013 v 20:27 | Reagovat

[6]: děkuji... jsem ráda, že se líbí...

[7]: děkuji... určitě si tvou povídku přečtu... ;-)

9 Nikola Marešová Nikola Marešová | E-mail | Web | 9. prosince 2013 v 15:01 | Reagovat

Dobře napsané. :) Smutné, ale dobré.

10 Nikyška Nikyška | E-mail | Web | 10. prosince 2013 v 13:34 | Reagovat

[9]: děuji... jsem ráda že se i takovýto příběh líbí... ;-)

11 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 10. prosince 2013 v 16:46 | Reagovat

Wow.. na tuhle povídku asi nikdy nezapomenu, je dokonalá. Muselo to být pro tu maminku velice těžké! Je to dokonale napsaný, všechno.. chce se mi z toho brečet.. tak smutný příběh...

12 Angela Angela | Web | 22. prosince 2013 v 17:10 | Reagovat

Úžasná povídka... Zanechala ve mně spoustu pocitů... Smutných pocitů... To je asi jasné, že ne jiných. Celá atmosféra povídky je taková pochmurná, už ze začátku, jsem myslela, že to tak skončí. To číslo 24 jsi vybrala úmyslně, aby souviselo s její smrtí,nebo jen náhodou? :)
Vážně moc hezky napsané...

13 Nikyška Nikyška | E-mail | Web | 22. prosince 2013 v 22:41 | Reagovat

[11]: děkuji ti... jsem ráda, že i takovýto smutný příběh má úspěch... :-)

[12]: děkuji... nechápu, jak to myslíš s tím číslem 24... ona zemřela na štědrý den... tak myslíš tu 24? nebo jak?

14 Angela Angela | Web | 26. prosince 2013 v 0:58 | Reagovat

Přesně tak jsem to myslela, přesněji, že zemřela 24. a číslo pokoje bylo 24. :) Omlouvám se za svůj zmatený komentář. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Stamps: