kapitola třetí - mrzivé pohlazení

27. dubna 2013 v 19:01 | Nikyška
je konec týdne, tedy skoro., a tak je tady ta slíbená kapitola... tak přeji hezké čtení... Nikyška...
P.S. jo a omlouvám se, že ještě není kapitola k síle hvězd, ale nějak se mi nechce psát...

Nevěděla jsme co mám dělat, a tak jsem se jen válela na posteli a přemýšlela. Přemýšlela jsme nad tím, proč mě opustil… 'Kdyby mě neopustil, nebyl by ze mě teď třeba upír… třeba je ze mě tohle jen kvůli němu…' přemýšlela jsem.
Takhle jsem přemýšlela ještě hodně dlouho… najednou jsem byla unavená. Usnula jsem.
Byla jsem na nějakém místě, kdy jsem ještě nikdy nebyla. Slunce bylo na západu a bylo obrovské, na východě byl měsíc, který byl též obrovský…
Stála sem na útesu, jehož stěnu omývaly vlny oceánu. Útes nebyl velký. Na opačné straně od oceánu, byl ne moc hustý les.
Na to, že nebyl les moc hustý, v něm byla tma jak v noci, ve které nesvítí hvězdy ani měsíc. Nevím co, ale něco mě do toho lesa táhlo.
Když jsem prošla celý les, octla jsem se v pasti. Na třech ze čtyř stran, které mě obklopovaly, byly skály. Obrovské skály. Chtěla jsem se vrátit, ale nemohla jsem, neboť na straně, kde byl les, stála žena.
Žena s dlouhými černými vlasy pod zadek. S očima ještě černějšíma než její vlasy a s pletí bílou jako křída. Byla oblečená do černých šatů s rudými skvrnkami, které připomínali slzy krve...
Ještě dlouho jsem si jí prohlížela a ona mě taky. Dívala se na mě svýma černýma očima. Viděla jsem v nich štěstí, lásku a bolest zároveň. Nechápala jsem to…najednou mě polekal její hlas.
"Coro… moc ráda tě vidím živou a konečně jako upírku… jsem ráda, že jsi to přežila." Řekla mi a pořád si mě prohlížela.
Vykulila jsem na ní oči. Jak to, že ví, že jsme upírka a že se jmenuji Cora??? "Kdo jste???"
"to není důležité. Tady jsi důležitá ty!!!" odvětila mi.
"Jak to, že to není důležité??? Je to důležité a hodně!!! Co mi chcete??? Jak víte, že jsem upír??? Jak víte, jak se jmenuji???" křikla jsme na ní.
"Vím, že jsi upír, protože to já jsem určila, že ty budeš vyvolená. To že se jmenuješ Cora, vím proto, že to jméno máš ode mě." když to řekla, vykulila jsem na ní oči.
"Cože???"
"Ano, to já jsem vymýšlela jméno pro všechny upíry. Tudíž i pro tebe. Já jsem matka upírů. Jsem Victoria." Řekla a pohladila mě po rameni. To pohlazení mě zamrazilo. Ne že měla studenou ruku, to ne, ale když se mě dotkla, přeběhl mi mráz po zádech. Pak už jsem nestála uvězněná v lese skálami a Victoriou, ale byla jsem v jeho pokoji…
"néééééééééééééééé!!!" křičela jsem. strašně to bolelo.
Měnila jsem se.
"Coro nekřič!!!!!" řekl mi, ale já křičela dál… "Řekl jsem nekřič!!!!!!" křikl na mě rozzlobeně.
"Proč mě takhle mučíš??? Proč mi tohle děláš???" říkala jsem mu, když mi po tvářích stékaly slzy.
"Protože musím!!! Prostě ti tohle musím dělat!!! Buď ráda, že jsi vyvolená a ne normální upír!!!"
"Já bych raději nebyla nic!!! Radši bych umřela než být tohle!!!" křikla jsem na něj u kázala na tu stvůru, v jejím nitru jsem byla já.
Usmál se, ale nic neřekl. Nechápala jsem, proč se směje. "Takže ty bys raději umřela???"
"Jo. Raději bych byla mrtvá, než se měnit tohle každý úplněk…" řekla jsem a utekla z pokoje.
Utíkala jsem velkou chodbou, ve které nebylo ani jedno. V chodbě byla hrozná tma, ale já i přesto viděla na cestu. Nevěděla jsem kam běžím, ale neohlížela jsem se a běžela dál. Vyběhla jsem z chodby a zamířila k velkým vratům. Ty jsem otevřela a vběhla jsem do náruče noci.
Běžela jsem přímo do lesa. proběhla jsem celý les a ocitla jsem před mým bývalým domovem. V obývacím pokoji hrála televize. Šla jsem dovnitř. Klíče jsem ještě pořád měla u sebe. Odemkla jsem a vstoupila. Mamka spala na gauči. Přišla jsem k ní. Spala jako miminko. Její blonďaté vlasy jí zakrývaly její velké modré oči. zadívala jsem se na ní pořádně a uviděla jsem, že mu na krku řetízek, který jsem jí dala k narozeninám den předtím, než jsem zmizela. Den předtím než mě Angie kousla. Ale ten řetízek nebyl jediný, co upoutalo mojí pozornost. Tu upoutala spíše krev, která ji tekla v tepně na krku. Nevydržela jsme to a kousla jsem ji.
Já jsme zabila svou mamku…
"Ne… co to bylo???" zeptala jsem se, když ze mě Victoria sundala ruku.
"Tohle byla vidina. Tohle se může stát. a stane se to, pokud nesplníš úkol, který ti dá William." Odpověděla mi.já jsem se na ní nevěřícně dívala.
"Jaký úkol???"
"To ti nesmím říci…" řekla mi s úsměvem a zmizela.
Probudila jsem se. Byla jsem celá zpocená. V hlavě jsem si přemítala, co se stalo. Co se mi zdálo. Když se mi vybavil pohled jak leží moje mamka na zemi bez jediné kapky krve v těle, zvedl se mi žaludek. Ale ne jen z toho pohledu, ale hlavně z pomyšlení, že to já jsme z ní vysála všechnu tu krev, že to já jsem jí zabila…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Stamps: