kapitola druhá - naděje dnes neumírá

21. dubna 2013 v 20:22 | Nikyška
omlouvám se za zpoždění...


Před několika dny…

Akorát jsem šla do školy, když jsem ho potkala. Ihned se mi na tváři objevil úsměv. Došla jsem k němu, objala ho a dala mu pusu na tvář. Vždycky mi pusu a objetí opětoval, ale dneska tomu tak nebylo. Bylo to divné, ale nechala jsem to být… 'třeba má dneska blbej den' pomyslela jsem si. Dál jsme šli bok po boku do školy mlčky…
Ve škole jsem si sedla do lavice, ale on si ke mně nepřisedl, šel raději k oknu a díval z něho ven… další podivná věc. Každou přestávku totiž tráví semnou buď na chodbě, nebo sedíme spolu v lavici a povídáme si…
Nechápala jsem to. Sedla si ke mně Amy. "Ahoj Coro, vy ste se s Jedem pohádali???" zeptala se mně, když si přisedla.
"Ne nepohádali… proč si to myslíš?" zeptala jsem se í udiveně.
"No tak trávíte spolu veškerém volnej čas, už si ani nepamatuju, kdy sis udělala čas na mě… každý ráno ti dá pusu a obejme tě, dneska tomu tak nebylo… celou cestu do školy ste byli ticho… ty jsi smutná… a on snad ještě víc jak ty!!!" řekla mi.
Celou dobu co mi to říkala, jsem jí visela pohledem na rtech a čekala co z ní ještě vypadne. Když už skončila, nic jsem neřekla, jen jsem zavrtěla hlavou, že to není pravda. Podívala jsem se na Jeda. Akorát se díval do třídy…byl vážně smutný. Měl skelný oči…
Znovu jsem se podívala na svou nejlepší kamarádku. "Máš pravdu. Něco mu asi je… jen doufám, že to souvisí semnou… nerada bych o něj
přišla…" řekla jsem jí.
"Ne s tebou to určitě nesouvisí, co pak by se s tebou dokázal rozejít??? Jsi nejlepší a ta nejhezčí holka co znám…nikdy by se s tebou nerozešel… to mi věř…" tak moc jsem jí chtěla věřit… ale nešlo to.
Zazvonilo. Měli jsme mít ájinu, ale učitel byl nemocný, takže nám přišel jiný učitel, který anglicky neuměl ani pozdravit. Měli jsme volnou hodinu. Myslela jsem, že si ke mně Jed sedne, ale on šel raději za Chrisem… byla jsem sama, protože Amy hledala nějaká učitelka, kterou neznám…
Vzala jsem si tedy papír a začala si kreslit. Nakreslila jsem dívku s černými vlasy, popelavou pletí a velkýma smaragdovýma očima, ze kterých jí tekly slzy… za tou dívkou stál chlapec s jinou dívkou a líbali se… chvíli jí trvalo, než jí došlo, že ten kluk je Jed a ta holka Abigail… moje kamarádka.
Nevěděla jsem, jak mě to napadlo. Podívala jsem se na Chrisovu lavici, ale byl tam jen Chris, Jed ne. U okna taky nebyl. Podívala jsem se za sebe… v zadu ve třídě byl Jed a Abigail. Povídali si, ale pak dala Abi Jedovi pusu… do očí mi vhrkly slzy. Pokoušela jsem se je udržet, ale jedna slza byla silnější než já, a začali mi stékat po tváři... v tom si ke mně přisedl Jed.
"Ty brečíš??? Stali se ti něco???" Zeptal se mě když si ke mně přisednul a opadnul mu úsměv.
"Ne nic se nestalo! Nic jsem neviděla! Nic mi není!!!" zakřičela jsem na něj.
"Jak myslíš, chci ti jen pomoct, ale když nechceš, nebudu tě nutit." Řekl mi zaskočeně. "Jé ty jsi kreslila???" zeptal se mě a vzal mi ten obrázek. Pokoušela jsem se mu ho vzít, ale nešlo to…
Pořádně si ho prohlédl. Když poznal ty, kdy jsou na obrázku, povadl mu úsměv… zarazilo ho to.
"Coro, to není pravda. Já nechci nikoho jiného než jen tebe. S Abi nic nemám a ani mít nechci." Řekl mi smutně.
'Smutně…?' pomyslela jsem??? Jed, kterého znám, nikdy není smutný. Ale teď opravdu byl. On za tu pusu nemohl. To všechno Abigail…
Nic jsem mu neodpověděla, jen jsem se na něho podívala a počkala si až se mi podívá do očí. 'Musí v nich přeci vidět, že mu věřím…' a myslím, že uviděl…

Ten samí den odpoledne…

"Coro počkej!!!" křičela na mě Amy, když mě uviděla v parku.
"Co je???" Zeptala jsem se…
"Chci se tě zeptat na ten dnešní obrázek. Co t mělo jako znamenat??? Proč si kreslila nějakou holku co brečí a za ní tvího kluka jak se líbí s Abi???" Křikla na mě. byla na mě naštvaná. Měla mě hodně ráda a nesnášela, když jsem si nevěřila.
"Já nevím. Přiznala jsem. prostě jsem jen kreslila. Až potom jsem si uvědomila, že je to Jed a Abi. Koukla jsem se p třídě a uviděla Jeda, jak…" řekla jsem, ale zarazila se.
"Jak co???" ptala se moje blonďatá kamarádka.
"Ale nic…"
"on se s tebou nerozejde neboj. Na to tě až moc miluje." Utěšovala mě.
"Jak můžeš mít takovou jistotu???" ptala jsem se jí…
"Já nevím, prostě tomu věřím. A ty tomu taky věříš!!!"
"Asi jo…" špitla jsem.
"asi? Nebo určitě?" naléhala blondýnka.
"Naděje umírá poslední. Budu věřit, že mě neopustí." Řekla jsem jí, ale hlavně sobě-
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 pepé pepé | 22. dubna 2013 v 9:02 | Reagovat

Chudaak :(
Ae je to krasne, tesim se na dalsi ;)

2 Nikyška Nikyška | E-mail | Web | 22. dubna 2013 v 20:08 | Reagovat

[1]: na konci týdne bude další... ;-)

3 Pepina Pepina | E-mail | Web | 27. dubna 2013 v 13:47 | Reagovat

[2]: Tak to je super ;)

4 Nikyška Nikyška | E-mail | Web | 27. dubna 2013 v 18:53 | Reagovat

[3]: jdu přidat další kapitolu... :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Stamps: