4 kapitola I.

5. března 2012 v 19:33 | Nikyška |  My andělé - boj s temnotou
tak a je tady další kapitola... ať se líbí...


Tarja se na mě znovu usmála. Byla fakt kouzelná. Koukl jsem se jí do očí a naše pohledy se střetli. Proklouznul jsem jí do hlavy a uslyšel co si myslí. Myslela na… ne to ne. To fakt ne. Tarja myslela na Riche. Mělo by mi to být jednom ale bolelo mě to. Ale nechal jsem to být. Pak se musím bráchy zeptat co o ní ví.

Přerušil jsem oční kontakt a řekl jí: "Ahoj Tarjo. Moc rád tě poznávám. Vím že je to asi blbá otázka, ale proč jsi tady??? Proč jste tady všichni???" jo měl jsem pravdu, byla to fakt blbá otázka. Koukala na mě jako na zjevení, a pak se dala do smíchu.

"To si děláš srandu že jo??? Nebo to fakt nevíš???" koukla se na mě a když jsem nic neřekl, přestala se smát a zvážněla. "My všichni jsme andělé. Ať už strážní jako si ty, nebo padlý jako Rich. Jsme tu proto, že upíři znova zaútočili. Vysáli 11.-ti letou dívenku tak, že z ní nezbila jedna jediná kapka krve. A nebyla to ledajaká dívenka Petře. Byl to hodně vzdálený potomek anděla. A nebyla to jediná příbuzná andělů!!! To proto tady jsme. Abychom tomu zabránili. A navíc je dneska úplněk. Dneska máme největší moc. Dneska můžeme některý z nich pozabíjet. Proto jsme tady." Odmlčela se a odešla.
Zůstal jsem tam stát sám. Nevěděl jsem co mám dělat, a tak jsem tam jenom stál a koukal do blba a přemýšlel. Ty vole, já se mám zase potkat s Ju…Noru. Myslím, že to asi nedám. Bude to pro mě něco hrozného. Ne, já tam prostě nepůjdu. Půjdu se radši někam schovat aby mě nenašli. Je to ještě moc čerstvé. Musím si dát na chvíli pauzu. Nemůžu na ní pořád myslet. Musím myslet na něco jiného. Mám nápad, půjdu do svého pokoje a budu si kreslit. Jo to by šlo. Aspoň na chvíli se odreaguji.

Už jsem byl na cestě domu, když mě někdo chytil za rameno. Otočil jsem se uviděl Riche. "Tak to ne Petře, na to zapomeň. Domu nejdeš. Půjdeš hezky s námi pozabíjet upíry. A ne že si zalezeš do pokoje… na to rovnou zapomeň. Jo a ještě něco…" odmlčel se a promluvil mi do hlavy. "Tarja, byla něco jako moje sestra. Ale nebyla. Byla to akorát moje nejlepší kamarádka v době kdy jsem byl ještě v nebi a já jí bral jako mladší sestřičku. Zamilovala se do mě, ale já do ní ne. V té době už jsem totiž znal Noru a mé srdce patřilo jenom jí…"

"Aha, tak to jsem nevěděl. Je moc krásná…když semnou mluvila, četl jsem jí myšlenky. Myslela na tebe. Nevěděl jsem proč. Ale teď už to chápu. Richi já neumím bojovat. Teda umím se prát a to prý dobře. Ale s mečem, nebo prostě s nějakou zbraní, to fakt ne. To zabiji spíš sebe, než nějakého upíra…"

Řekl jsem mu se zrakem upřeným na oblohu. Stmívalo se. "Neboj se brácho, to zvládneš, a nebo pojď semnou. A to hned." Řekl mi brácha a já ho teda následoval. Šli jsme do lesa. Ale nebyl to ten les, který jsem znal už odmalička. Byl to jiný les. Byl tmavší. A navíc to nebyl dubový les. Byl to borovicový les. byl to sice les plných borovic, ale ty borovice byly úplně celé černé. Byly černé jako noc. Byly prostě krásné. Asi tak ve čtvrtině lesa stál černý stan. Skoro jsem ho neviděl, protože už byla noc, a tak byla tma všude. Rich vlezl do stanu, ale mě řekl, abych zůstal venku. Sedl jsem si teda na veliký kámen, který stál nedaleko stanu. Zaklonil jsem hlavu a pozoroval hvězdy. Byl to krásný pohled. Takhle jsem tam seděl asi 20. minut, když přišel nějaký kluk a přisednul si ke mně. "Zdar kámo, já se jmenuji Rixon, ale můžeš mi říkat Rixi. Co na té obloze vidíš??? Vždyť jsou tam jenom hvězdy… a jé hele, zrovna jedna padá." Řekl mi Rixon a já mu přikývnul na pozdrav a zase jsem zaklonil hlavu a pozoroval tu padající hvězdu. Ta hvězda ale byla nějaká divná. Blížila se. Nejen že se blížila, ale ona padala přímo na nás. Po chvíli jsme s Rixem slyšeli hroznou ránu a cíli, jak se znovu zachvěla země. Ale tentokrát se zachvěla víc, o hodně víc. Když to přestalo, koukl jsem se na Rixe a utíkali jsme tam, kam jsme si mysleli, že ta hvězda spadla. Běželi jsme okolo černých borovic, ale pochvíli, tam už nestáli borovice, ale jenom zlámané kmeny. A pak jsme to uviděli. Tam, kde dříve byla velká černá skála. "No ty vole… tak to je něco. Hej …, jak se vlastně jmenuješ???" Řekl Rix a koukal na hvězdu. "Já jsem Petr. Půjdeme blíž Rixi???" "Si piš Petře. Tak jdeme." Nestačil jsem ani přikývnout a už mě Rixon táhnul dolů do kráteru k té hvězdě. Když jsme přišli blíž, zjistili jsme, že to není jen tak obyčejná hvězda. Byla rudá. Nevěděl jsem, co to znamená a jak to tak vypadalo, tak jsem nebyl sám, kdo to nevěděl.

Rix měl vykulené oči. Až teprve teď jsem si všimnul, že Rixon má černé oči. Ale nebyly černé, jako je měl Rich, tyhle oči byly černější. Úplně jsem se v nich ztratil. Ale ne tak, jako jsem se ztrácel v bráchových očích. Teď jsem se v nich ztratil tak, že se mi zamotala hlava a já spadnul. Stoupnul jsem si hned jak se mi přestala motat hlava. Rix si mě nevšímal. Ani si mě všímat nemohl, protože jsem ho nikde neviděl.

"Rixi!!!" křičel jsem. Nic se ale neozvalo... "Rixone!!! Kde si???" křikl jsem znova. Ale zase nic. "Do hajzlu nehraj si semnou a radši se ukaž. Nahraní dneska nemam fakt náladu!!!" řekl jsem s dost naštvaným hlasem a doufal jsem, že to zabere a Rixon se ukáže. Ale zase nic. Už to bylo divný. Vytáhnul jsem z kapsy u svých černých džínsů mobil. Vytočil jsem bráchu a čekal až to vezme. "Peťane, do hajzlu kde si??? Všude tě hledám…" brácha pokračoval v mluvení, ale než jsem mu stačil odpovědět, někdo mě praštil něčím do hlavy. Upustil jsem mobil a padal jsem na zem. Pamatuji si ještě to, že jsem padal z velké výšky. Ale nebyla to moje tělesná výška, bylo to jako kdybych stál někde hodně vysoko a spadnul dolů. Dopadnul jsem tvrdě. Pak už si nic nepamatuji.

"Hej Petře vstávej!!! Rozumíš??? Vstávej!!! Hned!!!" křičel na mě někdo, a když jsem otevřel oči, poznal jsem Nikču. "Hej Richi, Adélko, Tarjo, Jirko už se probral. Honem sem pojďte. Musíme se ho zeptat co se stalo a jak se sem zatraceně dostal…" Nikča pokračovala, ale já jí stejně nevnímal.

Sednul jsem si a koukal okolo. Nevěděl jsem kde to sakra jsem. Ležel jsem na zemi. Měl jsem na sobě jenom svoje černý džínsy a navíc jsem byl bos. Zem byla studená a vlhká. Byla černá. Zdi okolo mě byly taky černé. Vlastně všechno tady bylo černý. Nebyly tu žádné okna ani dveře. Tak jak se sem všichni dostali???

Zaklonil jsem hlavu. Jediný co jsem uviděl, byl měsíc a hvězdy. Byl úplněk. Ale když jsem byl naposledy doma, byl akorát nov. Tak jak to, že jsem teď tady, a jak to, že je úplněk. A jak jsem se sem zatraceně dostal. A proč Nikča říká Láďovi Richi.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 dolejskova-karina dolejskova-karina | Web | 7. března 2012 v 17:50 | Reagovat

To je dobré.. :-)

2 Nikyška =) Nikyška =) | E-mail | Web | 7. března 2012 v 17:53 | Reagovat

díky... :-)

3 Black Black | 12. března 2012 v 15:09 | Reagovat

týývole,von si nic nepamatuje? tak to je hustý!!

4 Nikyška =) Nikyška =) | E-mail | Web | 12. března 2012 v 16:54 | Reagovat

nepamatuje... ale jen dočasně... díky... :-)  :-)  :-)  :-)

5 holianka/Eleon holianka/Eleon | Web | 31. března 2012 v 19:27 | Reagovat

drsnýýý

6 Nikyška =) Nikyška =) | E-mail | Web | 31. března 2012 v 19:33 | Reagovat

:-)  :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Stamps: