1 kapitola IV.

14. února 2012 v 17:59 | Nikyška |  My andělé - boj s temnotou
IV. část


Koukal jsem na něj jak na zjevení. Pořád jsem nemohl uvěřit tomu, že je taky anděl. Nic jsem mu na to neřekl, jenom jsem mu čuměl do očí, a hledal to, jestli mluví pravdu, nebo je to jenom nějaká blbá lež. Docela mě to překvapilo, ale v těch jeho hnědých očích, jsem viděl jenom pravdu a lítost.
Když jsem mu přestal civět do očí, vykoukl jsem z krbu, a hledal naši. Nikde jsem je neviděl, a tak jsem vylez a běžel do bráchy pokoje. Za tu dobu co jsem běžel po schodech, přes kuchyň a přes chodbu mě nikdo naštěstí neviděl. U bráchy byla celá parta. Byli na compu. Sed jsem si k nim. Koukali na nějaký film. Akorát začínal. Jmenoval se "Zavražděných v okolí Naburoku je stále víc". "Ty vole lidi, na co to koukáte, vždyť jsme na to koukali před měsícem. Je to pořád to samé ne???" Řek jsem jim. "Jé ty už si tady??? Kam ses vůbec vypařil?? Ten film je zase nový. Přibylo zase asi 5. mrtvých lidí. Je to příšerné. Co se to tady u nás děje. A navíc se motá to pořád jenom okolo naší vesnice. Nechápu to, kdo to může dělat?" řekla mi Julinka a usmála se na mě. Tam jsem jí nechtěl vykládat o tom jak jsem se potkal s Jirkou. Tak jsem jí vytáhnul do mého pokoje, kde jsem jí všechno řek.
Řek sem jí dokonce i to, že je Jirka taky anděl. Nebyla vůbec překvapená. Nebo tak něco, docela mě to překvapilo, ale nechal jsem to být.
Asi tak 5. minut jsme na sebe jenom tak koukali a nevydali ani hlásku.
To hrobové ticho, přerušila sama Julie tím, že mi řekla "nediv se, že nejsem překvapená z toho co jsi mi řek, protože já už vím, že je Jirka anděl. Viděla jsem ho, když zahrabával svoje tělo do lesa. Neviděl mě. Což je dobře. Neptej se mě proč, neřeknu ti to. Dala sem totiž slib." pak odvrátila zrak a odešla.
Chtěl jsem si jí přitáhnout zase zpátky a dát ji pusu, ale ona se mi vytrhla v tom momentu kdy jsem se dotknul jenom její ruky. Nechal jsem to být, i když mě to dost překvapilo. V hlavě mi přelítali myšlenky a tom, že už mě Julča nemiluje když jsem anděl. Ne to ne. Julinka mě má pořád ráda. A jestli ne, tak se asi pudu zastřelit…Řekl jsem si. Šel jsem hned za Julčou a myslel jsem, že pude do pokoje za partou, ale ona šla ven. Šla domu.
Já šel za Láďou do pokoje, kde všichni koukali na ten film o pravdivých událostech.
Když film skončil, šli Ondra, Adélka, Bětka a Nikča domu. Láďa šel na oběd. A já, jsem musel být u sebe v pokoji. V tom pokoji, který sem si sám vymaloval, v tom pokoji, v kterém jsem měl svojí kytaru, na kterou jsem nehrál už aspoň 3. roky. Byl jsem v tom pokoji, ve kterém jsem se cítil šťastně, ve kterém jsem byl pořád jenom člověk a ne nikdo jiný. V tom pokoji, jsem zapomněl na všechno kolem. Byl to pokoj, ve kterém jsem se cítil jako v jiném světě. Měl jsem ten pokoj rád.
Lehl jsem si na postel, která byla pod oknem na levé straně. Byl to jediný pokoj, ze kterého bylo vidět na les a na jezero. A proto to musel být můj pokoj. Doslova jsem si ho u našich vynutil. Měl to být totiž pokoj Madly. Ale jelikož se stala z Madlenky loni oběť vrahů, kteří ještě pořád vraždí nevinné holky a kluky, tak je ten pokoj můj. Madlenka ještě předtím měla můj starý pokoj. Ten teď sloužil jako pokoj pro hosty. Madla, byla moje mladší ségra. Zabili jí zrovna v den, kdy slavila svoje 12.-té narozeniny. Měl jsem jí moc rád. Byla to super ségra.
Chtěl jsem na ni přestat myslet, ale nešlo to. Vzal jsem si teda svojí kytaru a začal jsem hrát její oblíbenou písničku. Jmenovala se "Jsi na světě ta ségra nejlepší". Tenkrát jsem jí pro ní složil. Měla jí moc ráda. Dokonce si přála abych jí tu písničku zpíval jednou na svatbě. Ale toho se už bohužel nedožila. Když jsem dohrál písničku, šel jsem ven.
Letěl jsem do domku, kde měla být celá parta. Byli tam všichni až na Julinku. Tu jsem tam neviděl. Zeptal jsem se Adélky kde je, ale nevěděla to. Nikdo to nevěděl. Bylo to divný.
V domku jsme hráli hry. Pak jsme šli ven. Bylo hezky, a tak jsme běhali po lese a smáli se každý blbosti. Měli jsme prostě dobrou náladu. Najednou ale všechno utichlo, nikde nebyl slyšet smích. Šel jsem dál za stromy, kde jsem viděl Ondru. Byli tam všichni až na mě a Julču.
Na něco se koukali. Něco leželo na zemi. Nehýbalo se to, nedělalo to žádný zvuk. Prostě nic. Všichni na to civěli, dokonce se jim hnali slzy do očí.
Koukl jsem se na co všichni tak civěj. Měli upřeném zrak na jednu osobu. Na osobu, jenž měla hnědý, dlouhý vlasy jemně zkroucený. Na osobu, která měla zavřený oči. Na osobu, která nedýchala. Byla to osoba, kterou jsem znal už odmalička. Byla to osoba, jenž jsem miloval. Osoba, který jsem věřil nejvíc, ta osoba, která měla ty nejúžasnější oči. Byla to Julinka.
Běžel jsem k ní. Nedýchala. Netlouklo jí ani srdce. Chtěl jsem jí dát umělý dýchání, ale bylo pozdě. Byla mrtvá…

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 dolejskova-karina dolejskova-karina | Web | 27. února 2012 v 22:23 | Reagovat

bééé..:((( to je smutné..ale super :DDDDD

2 Nikyška =) Nikyška =) | E-mail | Web | 28. února 2012 v 17:03 | Reagovat

smutný??? ani ne... ale díky...

3 holianka/Eleon holianka/Eleon | Web | 31. března 2012 v 18:57 | Reagovat

chudák

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Stamps: