1 kapitola II.

14. února 2012 v 17:41 | Nikyška |  My andělé - boj s temnotou
II. část


Jen co mě zahlídl, byl v šoku. Taky aby ne. Před chvílí přišel z mého pohřbu a teď je doma a kouká na mě jak stojím před nim. Nevydal ze sebe ani hlásku. Odved jsem ho do pokoje a všechno mu vysvětlil. Celou bobu Láďa nic neřekl. Až když jsem skončil vylezla z něj jedna věta: "Ty vole, brácha jseš to fakt ty nebo mám vidiny????" pak mě objal a začal brečet. Mluvili jsme spolu asi ještě tak hoďku, pak mě vytáhl ven.
Chtěl jít do domku, ale na ulici bylo moc lidí. Řek jsem mu, ať se mě chytí kolem pasu a ať se nekouká dolu. Jen co jsem to dořekl, už jsme letěli. Letěli jsme dost vysoko, takže nás nikdo nepoznal. Když jsme byli nad jezerem, začal jsem klesat. Zastavil jsem se poblíž velkého dubu. Brácha se mě držel jako klíště. Když mě pustil, běžel do domku a já za ním. V domku, ale nikdo nebyl. Tak Láďa zavolal ostatním ať přijdou. Ty souhlasili.
Během 10. minut tu byli všichni. Já byl na malinkém balkonku. Nikdo si mě nevšiml. Jen co sem zahlédl Julii, vběhl jsem dovnitř. Všichni na mě koukali jak na nějaký přízrak. Když jsem promluvil, Julie omdlela. Než ale dopadla na zem, chytil jsem jí. Probrala se asi po 2. minutách v mé náruči. Jen co se na mě koukla měla slzy v očích, jako všichni ostatní.
Nemohli uvěřit, že jsem se vrátil.
Vysvětloval jsem jim to asi hodinu. Pak jsem jim musel ukázat jak létám, když mam křídla,a taky jak umím zmizet když chci. Byli z toho úplně vedle.
Když konečně pochopili že jsem se vrátil jako anděl, byla už skoro půl noc. A tak jsme přespali v domku. V noci se mi zdál divný sen. Byl jsem anděl. Jako teď. Ale byl jsem jiný. Měl jsem pořád vztek, měl jsem chuť někoho zmlátit, ale nevěděl jsem koho. Ten, koho jsem měl zmlátit, mě provokoval, nadával mi a urážel mě, mojí rodinu a Julii. Neviděl jsem mu ale do tváře. Což mě docela naštvalo. Dál už si nic nepamatuji.
Když jsem se ráno vzbudil, zjistil jsem , že je už půl 12. zbudil jsem ostatní. Ty hned vstali a šli domu.
Já jsem ale zůstal v domku. Neměl jsem hlad. Neměl jsem žízeň. Neměl jsem na nic náladu. Bylo mi divně. Vůbec jsem nevěděl proč. Pak mi to došlo. Ten sen. Měl jsem ho zase před očima.
Ale tentokrát bylo něco jinak.
Viděl jsem, kdo byl ten člověk, koho jsem chtěl tak moc zmlátit.
Byl to můj nej kámoš Jirka. Nechápal jsem to. Rychle jsem ten sen zahnal.
Když jsem otevřel oči, stál jsem u jezera. Nevěděl jsem jak jsem se tam, dostal, ale to mi bylo fuk. Pořád mi vratal hlavou ten sen. pokusil jsem se na něj přestat myslet. a kupodivu to fungovalo.
Nikdo nebyl lese, ani v jezeře, i když bylo nejmíň 30°. Vrtalo mi to hlavou, ale co se dá dělat. Vykoupu se teda sám. Sundal sem si triko a s rozeběhem jsem skočil do jezera.
když jsem se vykoupal, šel jsem domů. Dveřmi jsem jít nemohl, a tak jsem vletěl oknem do mého pokoje. Všechno bylo tak, jak jsem to tam nechal. Byl jsem docela rád. Na stole leželi moje obrázky. Na jednom byla Julie, na druhým západ slunce a na třetím jsem byl já s Julinkou jak se líbáme. Byl to Julinčin nejoblíbenější obrázek. Co mě ale překvapilo bylo to, že poslední obrázek tu nebyl. Měl na něm být brácha, Jirka a Ondra. Ale co, řek jsem si byl to jen obrázek, ale suprový obrázek.
Po chvíli jsem uslyšel kroky. Schoval jsem se pod postel. V tom do mého pokoje vběhl Láďa. V ruce držel mobil a někomu volal. Nebylo ale ani bráchovi, ale ani tomu druhému rozumět. Ležel jsem pod postelí a čekal co se bude dít dál.
Brácha najednou začal křičet do mobilu: "Hele, si sice můj a bráchy nej kámoš, ale to se asi brzo změní jak tak koukám. Nevím co to do tebe vjelo ty vole… měl jsem tě rád jako bráchu Jirko. A myslel jsem že ty mě a celou partu taky, ale jak to vypadá, spletli jsme se v tobě Jirko a to hodně…". Pak zavěsil.
Sed si ke mně na postel a koukal ven z okna, které bylo naproti posteli. Po chvíli, přešel ke stolu. Vypadalo to, že něco hledal. Nemohl to ale najít. Něco řek, ale nerozuměl sem mu. Potom odešel.
Vylezl jsem z pod postele a šel k bráchovi do pokoje, nevěděl jsem ale proč, prostě mě tam něco táhlo. Když jsem tam vešel. Brácha ležel na posteli a čuměl do stropu. Ani nevěděl že jsem přišel, dokaď jsem na něj nepromluvil. Strašně se lek, ale hned se vzpamatoval. Sed jsem si k němu na postel, a koukal jsem na něj.
Čtvrt hodiny jsme na sebe jenom tak koukali a mlčeli. Pak jsem to už nevydržel a zeptal se ho kdo mu předtím volal. Odvrátil ode mě hlavu a řek: "Byl to Jirka, jak to sakra víš, že jsem si s někým volal???" "Ležel jsem u sebe v pokoji pod postelí a poslouchal, slyšel jsem akorát to poslední jak si na něj křičel. Proč jste se pohádali???" ptal jsem se Ládi, který se na mě koukl a z očí mu bylo vidět, že je fakt na dně. Docela mě to zaskočilo, protože to bylo poprvé, co jsem vyděl bráchu takhle. Zeptal jsem se ho, jestli o tom chce mluvit, ale řek že ne. T
ak jsem odešel do pokoje. Ten jsem asi tak třikrát přešel a pak jsem vylez oknem a šel do domku. Nikdo tam nebyl. sedl jsem si ke stolu, vytáhl papír, tužku a už jsem kreslil. kreslil jsem bráchu. byl strašně smutný, brečel... Jeho delší hnědý vlasy mu padaly do velkých, hnědých očí, ze kterých mu stékaly slzy.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Black Black | 18. února 2012 v 15:29 | Reagovat

wow,dokonalý,rychle jdu na další!!

2 Nikyška =) Nikyška =) | E-mail | Web | 18. února 2012 v 20:57 | Reagovat

děkuju =)

3 dolejskova-karina dolejskova-karina | Web | 27. února 2012 v 22:08 | Reagovat

zase pozdě...:DD já prostě píšu, když chci...;) :D ale až teď se mi chce :D super

4 Nikyška =) Nikyška =) | E-mail | Web | 28. února 2012 v 17:04 | Reagovat

to je jedno... díky... =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Stamps: